Genetický výzkum schizofrenie

Schizofrenie je závažná psychická choroba. Její přesné příčiny zůstávají i nadále neznámé, dosavadní studie ovšem ukazují, že se na jejím rozvoji silně uplatňují i genetické faktory. V současné době již máme o genetických příčinách schizofrenie celou řadu poznatků. Problematika je však natolik složitá a komplexní, že prozatím neodkážeme poskládat celou mozaiku, ve které stále mnoho střípků chybí. Jedna z nových studií upozorňuje na možnou souvislost schizofrenie s dalším, v této souvislosti doposud nezmiňovaným genem. Nový objev by navíc mohl znamenat určitý pokrok i při vývoji léčebných metod.

Schizofrenie patří k nejtypičtějším chorobám postihujících lidskou psychiku. Nejedná se pouze o jednu chorobu. Pod označení schizofrenie můžeme zařadit celý komplex duševních chorob, splňujících určitá kritéria. Slovo schizofrenie pro označení této skupiny chorob poprvé použil ve své monografii švýcarský psychiatr Eugen Bleuler v roce 1911; pod názvem dementia praecox bylo onemocnění popsáno již v 19. století německým psychiatrem Emilem Kraepelinem (Stotz-Ingenlath, 2000). Celkově se schizofrenie vyskytuje relativně často, zhruba u 1 % světové populace (Hunter et al., 2010) a to i v dětském věku, kde je naštěstí velmi vzácná. V případě schizofrenie s velmi časným začátkem jsou častěji postiženi chlapci (Hrdlička, 2005).

Klasické hlavní příznaky schizofrenie popsal již Bleuler. Označují se jako „4 A" - podle počátečních písmen jednotlivých příznaků: autizmus, ambivalence, afektivní poruchy a poruchy asociací. Přestože moderní klasifikační systémy využívají jiná kritéria, je Breulerův koncept schizofrenie dodnes platný (Stotz-Ingenlath, 2000). Obecně lze rovněž říci, že typickými příznaky jsou u osob se schizofrenií poruchy vnímání (například halucinace) a poruchy myšlení (označované odborně jako bludy). Těmto příznakům se také říká pozitivní psychotické příznaky (Libiger, 2008). Můžeme shrnout, že plně vyjádřené příznaky schizofrenie vážně ovlivňují život postiženého jedince a výrazně nebo zcela limitují jeho uplatnění ve společnosti. Prognóza schizofrenie je navíc i přes léčbu velmi nejistá (Mellsop et al., 2007). Onemocnění tak může snadno vést k sociální izolaci postiženého jedince, kterou lze považovat za příznak i následek tohoto onemocnění (Libiger, 2008).

Léčba schizofrenie je komplexní a často zdlouhavá. Zahrnuje farmakoterapii, psychoterapii a jiné intervence (Mellsop et al., 2007). Hlavní součástí současné léčby je právě farmakoterapie, kde existuje celá řada účinných látek ze skupiny antipsychotik, které jsou (s větším, či menším úspěchem) v terapii schizofrenie používány. Důležitý je individuální přístup k léčbě a přehodnocování terapie (Libiger, 2008). Experimentálně jsou zkoušeny i nové přístupy v léčbě, které zahrnují ovlivnění choroby i na genetické - či epigenetické úrovni (Narayan a Dragunow, 2010).

Schizofrenii je nutné považovat za chorobu s výrazným genetickým pozadím. Největším rizikovým faktorem pro rozvoj schizofrenie je totiž právě předchozí výskyt schizofrenie v rodině (Hunter et al., 2010; Sun et al., 2010). Genů, které mohou mít určitou spojitost se schizofrenií (tzv. kandidátních genů), již byla identifikována celá řada. K dnešnímu dni však žádný gen nebyl potvrzen jako jednoznačná příčina této choroby (Sun et al., 2010). Genetické poradenství je tak v rodinách se schizofrenií stále poněkud obtížné (Hunter et al., 2010). Mezi kandidátní geny patří například geny APOE, COMT, DRD2, DRD4, GRIN2B, IL1B, MTHFR, SLC6A4, TPH1, DAO, DRD1, DTNBP1, GABRB2 a další (OMIM: 181500).

K této, již nyní veliké, skupině genů přibývá nyní další gen. V rozsáhlé studii, která byla publikována v únorovém čísle časopisu Nature, jsou zmiňovány rozsáhlé výsledky studií CNV v lidském genomu (Mills et al., 2011). CNV, neboli copy number variants jsou příkladem variability lidského genomu; jedná se o variabilitu v kopiích určitého genu v konkrétním organizmu. Stejně jako variabilita v samotných genech, tak i variabilita v počtu genových kopií reprezentuje rozdílnou genetickou výbavu, která ovlivňuje, jaké choroby se u jedince rozvinou a jaké nikoliv. V rámci této studie se skupina vědců věnovala i sledování vlivu CNV různých genů na rozvoj schizofrenie. Celkem studovali 8.290 osob se schizofrenií a 7.431 zdravých kontrol. Výsledkem je identifikace genu VIPR2, jehož kopie byla u jedinců se schizofrenií mnohem častěji zduplikována (Mills et al., 2011). Tento gen je umístěn v oblasti 7q36.3, ve spojení se schizofrenií je však zmiňován poprvé (OMIM : 601970). Významnou informací je, že produkt tohoto genu je receptor, který je zařazen do určité signální dráhy (signální dráha proteinu VIP - což je vazoaktivní intestinální peptid, fungující mimo jiné jako přenašeč signálu v CNS). Představuje tak potenciální cíl pro farmakoterapii, čímž se otevírají nové možnosti v budoucí léčbě schizofrenie. Mnoho dalších objevů bude ještě zapotřebí, než se nám podaří kompletně rozšifrovat genetickou a molekulární podstatu schizofrenie. Je to ovšem cíl, který za veškeré vynaložené úsilí určitě stojí.

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Použité zdroje:

Originální text studie:

Mills RE, Walter K, Stewart C et al (2011) Mapping copy number variation by population-scale genome sequencing. Nature. 470(7332):59-65.

Připraveno podle:

Schizophrenia Gene Mutation Found; Target For New Drugs

Další použité zdroje:

Hrdlička M. (2005) Schizofrenie v dětském a adolescentním věku. Pediatrie pro praxi. 5:240-242.

Hunter M. J., Hippman C., Honer W. G., et al. (2010) Genetic counseling for schizophrenia: a review of referrals to a provincial medical genetics program from 1968 to 2007. Am J Med Genet A. 152A(1):147-52.

Libiger J. (2008) Léčba schizofrenie je pohyblivý cíl. Psychiat. pro Praxi 9(5):218-222

Mellsop G. W., Menkes D. B., El-Badri S. M. (2007) Classification in psychiatry: Does it deliver in schizophrenia and depression? Int J Ment Health Syst. 1(1):7.

Narayan P., Dragunow M. (2010) Pharmacology of epigenetics in brain disorders. Br J Pharmacol. 1;159(2):285-303.

Stotz-Ingenlath G. (2000) Epistemological aspects of Eugen Bleuler's conception of schizophrenia in 1911. Med Health Care Philos. 3(2):153-9.

Sun J., Jia P., Fanous A. H. et al. (2010) Schizophrenia gene networks and pathways and their applications for novel candidate gene selection. PLoS One. 29;5(6):e11351.

Online Mendelian Inheritance in Man, OMIM (TM). Johns Hopkins University, Baltimore, MD. MIM Number: 601970: 5/12/2010: World Wide Web URL: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim/

Online Mendelian Inheritance in Man, OMIM (TM). Johns Hopkins University, Baltimore, MD. MIM Number: 181500: 12/14/2010: World Wide Web URL: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim/

Obrazové přílohy:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Eugen_bleuler.jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wain_cats_6.jpg