Zemědělská biotechnologie a ethika

Biotechnologie je často spojována s ethickými hledisky. U aplikace na člověka je to samozřejmé, protože takovým kriteriím podléhá řada zásahů a vyšetření i mimo oblast biotechnologie. Od toho jsou ethické komise u nemocnic. Podobně je tomu i u zvířat, zvláště domácích. V této době se formují v EU i pravidla nakládání s laboratorními zvířaty.
Jiná je situace u rostlin, kam spadá zemědělská biotechnologie (s výjimkou právě domácích zvířat). V evropské legislativě je ethika uváděna v souvislosti s genetickými modifikacemi jako jedno z kritérií. Ovšem hovoří se o organismech. Podobně během svého předsednictví Francie, která si dala za prioritu zasáhnout do evropských regulací genetických modifikací (přesto, že byla odsouzena k pokutě 10 milionů eur za absenci příslušného zákona ve Francii), cituje ve svých návrzích ethiku jako jedno z kriterií, které by mělo být zařazeno do systému posuzování. V tomto směru je jasné, že jde o posuzování zemědělských plodin, nikoli ovcí dojících lidský koagulační faktor v mléce.

Nejvíce tento problém zamotalo Švýcarsko. Jeho zákon o genetických technologiích uvádí, že musí být respektována „důstojnost všech stvoření". Není pochyby o tom, že rostliny jsou také „stvoření". Důsledky a různé interpretace pak rozebírá např. Alison Abbott v Nature News (Apr. 23, 2008). Je pochopitelné, že ve Švýcarsku, které je rájem proti GMO pověr považují různí „aktivitsté" a „ochránci" za samozřejmou interpretaci, že právě transgenose je to, co zásadně porušuje důstojnost rostlin a tedy zákon.

Je žertovné, že tito „ochránci" s oblibou za okny pěstují plnokvěté begonie a jiné atraktivně zbarvené okrasné rostliny. Nejen že nevědí, že mnohé z nich jsou mrzáčci získaní ozářením radioaktivním kobaltem, ale ani se na ně zblízka nepodívají. Kdyby tak učinili, marně budou hledat tyčinky s prašníky, protože k dosažení plnokvětosti byly zpět přeměněny na okvětní lístky. Bráníce důstojnost rostlin, hrdě se chlubí rostlinnými enouchy.

Nejen to; aktivista jde do supermarketu, aby si koupil hrozny nebo grejpefrut. Samozřejmě dá přednost hroznům bez "peciček" a grejpu bez jader. V tomto případě nemusí mít vysokoškolské biologické vzdělání, aby mu došlo, že bobule vína i grejp jsou plody, a že úkolem plodů je rozmnožování příslušné rostliny. Takže plod bez semen je nanic a jeho vytvoření člověkem tudíž hrubým pošlapáním důstojnosti příslušné rostliny.

Taková je však obecně podstata sekt „aktivistů" a „ochránců", které vede víra v ideologii zcela nezávisle na skutečnostech. Jaký je však méně žertovný pohled?

Transgenosi se vytýká, že přenáší geny mezi organismy, které se pohlavně nekříží. Bruselští úředníci vědí, že „přirozeně k tomu nedochází" a dali to směrnice. Diskuse této úřednické jistoty by bylo na samostatné pojednání. Oblíbeným „psychologicky účinným" příkladem je vložení genu ryby do jahody. (evokovaná představa slanečka v jahodovém džemu je skutečně působivá). To má několik slabin. Především ani „ekologičtí" zemědělci se neštítí pěstovat organismus (stvoření) vzniklý smíšení tisíců genů rostlin, které se nekříží - tritikále vzniklo smíšenímss genomu žita a pšenice.

Jiným často citovaným „ethickým hříchem" je přenášení „lidských genů" do zvířat nebo do rostlin. Tady prý jde dokonce o důstojnost člověka. Misionáře tohoto názoru překvapí otázka, zda ví, že většina jeho genů je šimpanzích a že by dlouho počítal geny, které má společné s oním slanečkem.

Před nějakým časem se dokonce objevilo v mediích prý prohlášení katolické církve, že genetické modifikace patří mezi moderní smrtelné hříchy. Kupodivu to hlásali i jinak rozumní představitelé církve. Naštěstí (pro církev) byl tento názor prohlášen za neautentický vzniklý zkreslením.

Jsou i jiné pohledy na ethiku transgenose vycházející ze spíše ekonomických a sociologických hledisek. Naši bojovníci proti „ošklivým GMO" nás z televize a z medií přesvědčují, jak je neethické, když chudý zemědělec v rozvojových zemích nemůže vinou GMO použít sklizeň jako osivo pro příští rok, tj. přesívat, a musí každoročně osivo kupovat. Tato agitace vychází ze dvou předpokladů: buď že vykořisťovatelské firmy jakousi záhadnou silou nutí zemědělce kupovat a nepřesívat, nebo, že rolník neumí počítat ani do pěti. Vezměme si kukuřici: je na zemědělci, aby si spočítal, zda mu víc vynese isogenní přesívaná odrůda nebo heterozní koupená sadba. Když mu počet ukáže výhodnost heterozní, pak vezme v úvahu ztráty způsobené škůdcem a náklady na postřiky (nemůžeme chtít, aby počítal insekticidem zabité „necílové organismy") a rozhodnout se, zda koupí běžné nebo dražší transgenní osivo.

Jak tedy s ethikou u rostlin? Je Bt kukuřice na českých polích neethická? Proč tam je? Je tam proto, že člověk naveden jistým Kolumbem, přivezl z Ameriku kukuřici a vysel ji v Evropě. Když to dělal opakovaně a ve velké míře, nenápadná můrka dosud odchovávající své larvy vyžíráním stoků různých rostlin, přišla na to, že ta americká přistěhovalkyně je ideální papání pro larvy. Kukuřice se této evropance neuměla bránit a člověk ji pomohl. Dal jí k desetitisícům jejích genů jeden laskavě půjčený bacilem. A kukuřice se už umí bránit. Co je na tom neethického? Patrně to, že člověk nemá odnést rostlinu z rodného prostředí a uvrhnout ji do neznámé nebezpečné ciziny.

Autor: Prof. Jaroslav Drobník