Revoluční pšenice

Uvedli jsme, že pšenice má klíčovou úlohu ve výživě lidské populace. Díky tomu se v historii šlechtitelství zapsala natolik významným zlomem, že jeho autor byl oceněn v roce 1970 Nobelovou cenou. Jde o revoluci, tradičně nazývané Zelená a o jejího autora Normana Borlauga (narodil se25. března 1914 ve městě Cresco v Iowě).

Patnáct let po druhé světové válce - v šedesátých letech se začala zhoršovat výživa rostoucí lidské populace zvláště v Indii, Pakistánu a Mexiku. Indie měla v roce 1961 populaci 452 milionů a produkovala 11 milionů tun pšenice, čili něco přes 24 kg na osobu a rok, tj. necelých 70 gramů na den. V roce 1965 už hrozil hladomor. Záchrana se však zrodila v Mexiku.

Tam přišel v rámci Rockefellerovy nadace Norman Borlaug v polovině čtyřicátých let jako třicetiletý absolvent lesnictví Minnesotské university, na které též získal doktorát z patologie rostlin. Měl pracovat pro mexické ministerstvo zemědělství na šlechtění pšenice. Pro Mexiko bylo velmi důležité zeslabit závislost na jejím dovozu. Pšenice trpěla rzi a měla nízké výnosy. Borlaug začal s odrůdami v oblasti Toluca, skoro 500 km severozápadně od Mexico City. Po deseti letech práce vyšlechtil odrůdu, která nebyla závislá na délce dne a netrpěla rzí. Měla však nízké výnosy, které sice vzrostly po dávkách živin v podobě průmyslových hnojiv, ale současně vinou těžších klasů porost poléhal a úroda se znehodnocovala. Klíčový krok učinil v roce 1961. Použil ke křížení polotrpasličí japonskou odrůdu Norin. Výsledkem byla pšenice s krátkým nepoléhavým stéblem a bohatým odnožováním.

Konečně mělo Mexiko, co potřebovalo. Během tří let se nová odrůda rozšířila tak, že sklizeň pšenice byla šestkráte větší než v roce 1944, kdy Norman Borlaug do Mexika přišel. Místo dovozu se Mexiko stalo vývozcem pšenice. Zde začala etapa zemědělství rozvojových zemí označovaná jako "Zelená revoluce". Název v roce 1968 zavedl William S. Gaud, tehdejší ředitel USAID (US Úřad pro mezinárodní vývoj), aby tím vyjádřil zlom v produkci potravin založený uvedením nové nízké pšenice a později i rýže v Asii.

Ovšem nešlo jen o zavedení odrůd, ale i příslušné agrotechniky. Větší výnos potřebuje více živin a v suchých oblastech i vody. Již v Mexiku bylo nutné mexické zemědělce naučit používat minerální hnojiva. Zelená revoluce vyvolala změny, které agentura FAO (FAOSTAT) shrnula takto:

Z Mexika přenesl Norman Borlaug svou odrůdu spolu s potřebnou agrotechnikou do Indie a Pákistánu, kde je, narozdíl od Mexika, pšenice klíčovou plodinou. Spolu s ním pracoval v Indii M.S. Swaminathan, dnes vedoucí ekotechnologie UNESCO a ředitel výzkumné nadace, která nese jeho jméno. V roce 2000 vzrostl hektarový výnos pšenice v Indii z 0,856 na 2,9 tuny. V roce 1967 běžný Ind měl denní spotřebu potravin odpovídající 1875 kal, v roce 1998 to bylo 2466 kal, přesto, že se za tu dobu populace v Indii zdvojnásobila. Celkově stoupla produkce pšenice na 76 milionů tun, tedy prakticky sedmkráte od roku 1961. Kdyby se toto množství mělo vyprodukovat s technologií roku 1961, musely by se vykácet všechny lesy.

Sám Borlaug ovšem plně z výsledky Zelené revoluce spokojen není. Říká: „Indie je soběstačná v produkci potravin, a přece tu mnoho lidí trpí hlady. Pšenice je totiž apolitická; uděláte-li něco, aby nesla víc malým farmářům, velkým nese navíc také. Zajistit, aby se vypěstovaná potrava dostala k potřebným, a ne spekulantům, není už bohužel problém zemědělský, ale politický".

Vyznavači pseudonáboženské zelené ekologie útočí proti Zelené revoluci, že „zavádí umělé odrůdy" a že řešení má být v odstranění průmyslových hnojiv a v principech ekologického zemědělství. Nato říká dr. Borlaug: „nemůžeme volit mezi nasycením hladových dětí a zachováním tradičních odrůd. Bez zvýšení hektarových výnosů rolníci vykácí lesy." Ekologisté jako kritici jsou vždy negativisté: radí, co nesmíme, ale jak problémy řešit, neřeknou. Nemáme používat průmyslová hnojiva, ale jak z organický zdrojů získat potřebné množství živin neporadí. Kde vzít tolik dobytka, aby bylo potřebné množství chlévské mrvy? Kráva dusík, fosfor a draslík nevyrobí. Musí je získat v píci a tím se kruh uzavírá.

V roce 1963 se dr. Borlaug stal vedoucím programu šlechtění pšenice v HYPERLINK "http://www.cimmyt.org/" t "_blank" The International Maize and Wheat Improvement Center (CIMMYT), kde i po odchodu do penze v roce 1979 je emeritním členem. Je profesorem na třech universitách, dostal 47 čestných doktorátů, z toho 18 v USA, 6 v Indii, 5 v Mexiku, 3 ve Španělsku, 6 v jiných státech Latinské Ameriky a také v Polsku a v Maďarsku. Získal 108 cen a čestných členství ve významných společnostech včetně Číny a Japonska. Je čestným členem 24 akademií včetně Polska, Maďarska, Rumunska i Kazachstanu - nikoli Česka(!)

Autor: Prof. Jaroslav Drobník