Patentovat či nepatentovat – to je otázka

V akademických kruzích taková otázka žije mnoho let těšíc se stálému mládí. Jako vždy neomezené zevšeobecnění problému je nejlepší cesta udělat z něj vděčné téma pro diskusi s jistotou, že k řešení se nedojde. Je totiž něco jiného patentovat nanovlákno, tvar lahve na Coca-Colu, protirakovinné léčivo, detergent do pračky, virus upravený jako vektor pro přenášení genů, nebo suchovzdornou pšenici.

Patentování má mnoho stránek. Zůstaňme u těch podstatných pro vědu. Nejobecnější je etická. Existuje názor, že je neetické patentovat třeba léčivo, to by přece mělo být dostupné pro lidstvo jako celek. Je sice pravda, že léčivo by nemělo být nástrojem zisku, ale... Aby bylo lidem dostupné, někdo ho musí vyrábět. Ve velkém, reprodukovatelně a za podmínek správné výrobní praxe. Pak ho musí vyzkoušet na bezpečnost a účinnost. Za podmínek správné laboratorní praxe. Ověřit předklinicky na buněčných modelech, na zvířatech, klinicky v prvé, druhé a třetí fázi. Jen s dokumentací toto vše potvrzující může se léčivo povolit k využívání. Takový postup však stojí dnes stovky milionů USD a výrobce je musí investovat v naději, že na konci tohoto mnohaletého procesu získá schválení k prodeji. Není těžké pochopit, že by se do vývoje výroby léčiva vůbec nikdy nepustil a léčivo by nebylo k mání, kdyby výrobce neměl naději, že se mu vložené prostředky vrátí. A právě tuto naději mu zajišťuje patent. Jediný systém, který by tuto situaci mohl řešit bez patentu, by byl celosvětový reálný socialismus, kdy vše hradí stát, řídí výrobu i distribuci a neexistuje konkurence. Můžeme si vybrat.

Další je ekonomická stránka. Když jsem v pracoval v Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, byl špičkově vybaven. Nikoli zásluhou štědrých státních dotací, ale díky příjmům, které plynuly z poplatků za využití patentů na měkké kontaktní oční čočky a jejich základní materiál - poly(hydroxyethylmethkrylát). Názorný příklad, jak patenty podporují podmínky pro vědu. Nelze přehlédnout ani přínos těchto poplatků k životní úrovni autorů patentu.

Jenže v biologii a zvláště v biotechnologii je to něco jiného. Především je běžnou praxí, že biologové na celém světě si vyměňují vzorky; posílají si kmeny mikroorganismů, plasmidy, vektory, polynukleotidové sekvence a jiné užitečné polotvary a standardy. Co však v případě, že takový objekt je předmětem patentu? Jako onen virus upravený pro přenášení genů? Poslat ho kolegovi? Teoreticky každý, kdo ho chce využít, by měl odvádět poplatek autorovi. Obecně se sice přijímá, že to platí pouze při komerčním, nikoli výzkumném využití, ale co když výzkum s pomocí patentovaného článku povede ke komerčnímu výstupu?
Takový případ nastal u zlaté rýže. Její autoři k vnesení příslušných genů při transgenosi nutně museli použít postupů a vektorů patentovaných zejména firmami. Poplatky by byly natolik vysoké, že cíle vývoje zlaté rýže - pomoci chudým regionům ochránit zejména děti před ztrátou zraku - by autoři nemohli dosáhnout. Cena rýže by byla vinou podílů na poplatcích za využití patentů pro chudé země nedostupná. Patentový blok v tomto případě vyřešilo humánní gesto majitelů patentů - vzdali se poplatků v případě, že zlatá rýže bude prodávána v chudých rozvojových zemích.

Zvláště ošemetný je patent na plodinu - třeba suchovzdornou pšenici. Vždyť semena takové rostliny pěstované ve velkém na poli, může získat každý. To vedlo některé firmy k vývoji zvláštní úpravy genetiky patentovaných rostlin takovým způsobem, že ilegálně získaná semena neklíčila. Mechanismus nazývaný Terminátor se stal oblíbeným strašákem zneužívaným demagogy agitujícími proti geneticky modifikovaným plodinám.

Argumentovali, že chudí rolníci jsou zvyklí přesívat, tedy použít sklizně jako osiva příští rok, což jim Terminátor neumožní. Demagogie je v tom, že zaprvé toto genetické copyright v praxi žádná firma nevyužila a zadruhé u plodin používaných jako hybridní - dnes např. většina kukuřice -, si rolník stejně rád každý rok koupí hybridní osivo, neboť kdyby přesíval, Mendelem popsané štěpení v druhé generaci hybridů mu podstatně snížilo sklizeň.

Na další citlivý bod patentování geneticky modifikovaných plodin ukazuje příklad dnes politicky zneužívaného soudního sporu jistého farmáře, který patrně ilegálně vysel modifikovanou řepku (aby ušetřil poplatek za patentované osivo) a hájil se, že jeho řepka byla původně běžnou odrůdou a vložený gen se přenesl pylem.

Takže co je v jiných oblastech pro vědu užitečné, nemusí fungovat v biologii. Rozboru názorů na tuto záležitost se věnovala podrobná studie autorů Z.Lei, R. Juneja a B.D. Wright v Nature Biotechnology 27, 36 - 40 (2009). Ukazuje, že většina biologů a biotechnologů skutečně považuje patentování v těchto oborech za brzdu, nikoli za pomoc pro vědu. Většinou uvádějí výše zmíněné důvody.

Jak je to však v mimovědecké sféře - s ekonomií vývoje transgenních plodin, jejichž přivedení z laboratoře na trh je prakticky stejně nákladné jako u léčiv? Legislativní stránku ošetřuje odrůdový zákon. Jejich přesívání je velmi rizikové, protože exprese vneseného genu může slábnout a zejména u obrany proti hmyzím škůdcům to znamená nebezpečí vzniku rezistentních populací. Kromě toho firmy poplatek ze kvalitu nasazují tak, aby pro zemědělce byl užitek z originálního osiva vyšší. Zatím to funguje.

Autor:  Prof. Jaroslav Drobník