Otázky biotechnologie 2009

Psát v prvních dnech ledna o vyhlídkách čehokoli v nastávajícím roce je klišé, už poněkud otravné. Jenže v oboru biotechnologie a v Evropě je zlom 2008/2009 mimořádný. Francouzské předsednictví v našem oboru otevřelo dveře populismu a zanechalo na periodu našeho předsednictví „výzvy". Nejdůležitější z nich formulovala Rada ministrů životního prostředí ze 4. prosince. Vyzývá členské státy a jejich vědeckou komunitu k diskusi a předložení návrhů na revisi způsobu, jakým se podle pravidel EU bude odhadovat riziko transgenních plodin pro životní prostředí. Tuto diskusi soustřeďuje EFSA, která má do března 2010 návrh předložit Komisi. Uvážíme-li rychlost, jakou melou bruselské úřední mlýny, moc času není.

„Odhad environmentálního rizika" jak je kodifikován směrnicemi a nařízeními EU je fosílie přežívající od osmdesátých let minulého století. Výzva je svou podstatou velice aktuální. Jenže v samotné formulaci je už zakódován populismus a bylo by nešťastné, aby se přenesl do výsledného návrhu. Je povinností oné oslovené vědecké komunity na něj upozornit.
Podívejme se na podstatu věci. Je nesporné, že každá agrotechnika je zásahem člověka do přírodních ekologických podmínek a každá odrůda, kterou člověk ke své potřebě vysadí, ovlivňuje stav přirozeného společenstva organismů. Podle zákona může být zaregistrována jako nová odrůda jen taková, která nese alespoň jednu vlastnost odlišnou od existujících odrůd a tato vlastnost musí být stálá a reprodukovatelná v celé populaci. Jinými slovy, musí mít genetickou výbavu odlišnou od stávajících odrůd. Je samozřejmé, že taková nová genetická výbava se projeví při úmyslném i neúmyslném křížení.

Je povinností vědců se zákonodárců zeptat: Můžete uvést doložené argumenty, že transgenní odrůdy, čili úředně „geneticky modifikované" (GMP) se v tomto směru liší? Pokud takové důkazy nemáte, proč mají mít speciální legislativu?

Potřeba uživit rostoucí lidskou populaci za zhoršujících se podmínek pro zemědělství (úbytek orné půdy a vody, změny klimatu) vyžaduje modernější agrotechniku a výkonnější odrůdy. Jak uvedeno, nutně je to spojeno s dopady na ekologii. Opět je třeba se zeptat úředníků: Musí tyto dopady být principielně škodlivé? Pokud tomu tak jednoznačně není, proč musíme hodnotit pouze riziko? Riziko je z definice pravděpodobnost škody. Když už se musíme soustředit pouze na škodu, jaké jsou důvody k legislativě, která škodu očekává pouze od GMP, kdežto od jiné moderní agrotechniky a nových odrůda žádné ekologické škody principielně neočekává?

Jelikož zadání Komise a návazně Rady vyžaduje metodu odhadu rizika, je nutno se ptát po měřítku, škále, na kterou se zjištěné riziko promítne. Jen naivní člověk nebo demagog může uvažovat o škále s nulou, tedy o nulovém riziku jakékoli lidské činnosti. Jinými slovy nemáme-li nulu, potřebujeme pro zjištěné riziko srovnávací hodnotu. Při zavádění něčeho nového je obvykle oním srovnávacím bodem existující stav, čili reálně nelze hovořit o absolutním riziku, ale pouze o zjištění změny rizika. Opět je nutno se ptát odpovědných institucí: když zadáváte úkol podrobně hodnotit riziko (správně dopady - mohou být jak negativní, tak pozitivní) nových odrůd a nové agrotechniky, máte stejně důkladně zhodnoceny dopady existující („tradiční", „standardní", „obvyklé", atd.) agrotechniky a souboru drůd? Pokud ne, budete jejich zjištění stejně důrazně vyžadovat a financovat?
Podíváme-li se kolem sebe musíme konstatovat podivnou situaci: je nepochybné, že jízda na oslu nese menší riziko než jízda autem; přesto většina lidí jezdí autem. Vysvětlení jistě dodá každé dítě: jízda autem je v mnoha směrech výhodnější. Tím se dostáváme k pojmu přijatelného rizika. To plyne z porovnání rizika a přínosů. Vrací se již položená otázka: pokud budeme hodnotit jen riziko a ne přínosy, nemůžeme dojít k žádnému rozhodnutí, protože nemáme podklady pro stanovení přijatelného rizika. Proč tedy úkol zní hodnocení rizika a nikoli hodnocení dopadů, které mohou být jak pozitivní, tak negativní?

Anglické velkoplošné polní pokusy provedené v letech 2002-2003 ukázaly, že u GMP tolerantních na herbicidy je zadání „hodnocení rizika GMP" špatně formulované. Fakticky jde zaprvé o „hodnocení dopadů agrotechniky využívající GMP", protože sama plodina tolerantní na herbicid má vlastnosti jako jakákoli jiná. Ale dovolí radikálnější aplikaci herbicidů, tedy formu agrotechniky, která vytvoří čistou monokulturu a to je to, co má negativní dopad. Zadruhé tyto dopady, konkrétně na biodiverzitu, mohou být jak negativní, tak (u kukuřice) pozitivní. To proto, že herbicid používaný na pokusnou agrotechniku s tolerantní GMP, je méně toxický než herbicid v „běžné" (kontrolní) agrotechnice. Výsledky podrobně zhodnotila Royal Society. Je legitimní se ptát odpovědných úředníků: proč stále zadáváte „hodnocení rizika GMP", když se již před pěti léty ukázalo, že jde o špatně položené zadání?

Takových otázek, které by měli předložit vědci politikům-úředníkům je více. Pátráme-li po odpovědi, dojdeme k zjištění plynoucímu z podstaty demokracie: politik jedná a hovoří nikoli tak, jak to odpovídá faktickému stavu problému, ale tak jak to vyžadují voliči. Pokud nám Eurobarometer 2006 zjistil, že přes polovina Evropanů se obává, že snězením geneticky modifikovaného plodu by si změnila vlastní dědičnost, není o čem bádat. Jen to vede k poslední otázce: vážení politici, proč část peněz, které kvůli pověrám musíme utrácet za zbytečnou detekci GMO, jejich analýzy, monitorování sledovatelnost, značení a podobná zákonem vyžadovaná opatření nevěnujete odpovědnému faktickému informování veřejnosti?

Autor: Jaroslav Drobník