Hlavní stranaAutorské články a zajímavosti ze světa biotechnologiíOčkování ve 21. století

Očkování ve 21. století

Datum: 9.1.2012 

Aktivní imunizace proti různým infekčním onemocněním - neboli jednoduše očkování - je významnou součástí moderní zdravotní péče. Jde o takovou metodu, kdy lidské tělo bezpečným způsobem připravujeme na budoucí kontakt se skutečným patogenem. Specifická složka imunitního systému má totiž určitou biologickou paměť, díky které si zachovává schopnost rychlé a efektivní imunitní odpovědi po dlouhé roky a někdy i doživotně. Díky očkování se podařilo snížit výskyt celé řady infekčních onemocnění na naprosté Variolaminimum a pravé neštovice (variolla) dokonce díky očkování zcela zmizely ze světa. Bohužel, existuje i řada patogenů, proti nimž je příprava očkovací látky velmi obtížná, ne-li prakticky nemožná. Moderní výzkum se tak i nadále zabývá vývojem nových vakcín, které by byly ještě účinnější a pokrývaly širší spektrum patogenů, než které máme k dispozici doposud.

Imunitní systém člověka je velice komplexní s propracovanou obrannou strukturou, která má za úkol chránit naše tělo před škodlivým vlivem celé škály patogenů - typicky virů, bakterií či parazitů, ale například i před nádorovými buňkami (Hořejší a Bartůňková, 2009). Lidský imunitní systém má dvě hlavní složky - a to sice složku nespecifickou a specifickou. Nespecifická složka představuje vývojově starší nástroj obrany organizmu, zahrnující například kožní a slizniční bariéry, různé bílkoviny s ochranným účinkem (složky komplementu, lyzosym) či bílé krvinky se schopností fagocytózy (jako jsou neutrofilní granulocyty či monocyty) (Nouza a Nouza, 2007; Hořejší a Bartůňková, 2009). Nespecifická imunita reaguje vždy stejným způsobem (nespecificky) a nehrají v ní roli žádné paměťové mechanizmy.

Naopak specifická imunita je tvořena vývojově mladšími mechanizmy, které umožňují cílenou a soustředěnou imunitní reakci na konkrétní antigen - respektive patogen. Do této skupiny patří hlavně speciální bílé krvinky - lymfocyty. Problematika lymfocytů je natolik složitá, že by se o ní dala napsat celá kniha, natož pak jeden článek. Zde se však musíme omezit na konstatování, že existují dvě hlavní skupiny lymfocytů a to sice B-lymfocyty, které mohou tvořit protilátky (imunoglobuliny) a T-lymfocyty, které jsou zapojeny do buněčné imunity a bojují například proti virem napadeným či nádorovým buňkám (Nouza a Nouza, 2007; Hořejší a Bartůňková, 2009). Důležité je, že oba typy lymfocytů umí tvořit paměťová stadia buněk. Po setkání s určitým typem patogenu (například s určitou bakterií) reaguje specifická imunita zprvu pomaleji než nespecifická, ovšem díky paměťovým buňkám je každá další infekce stejným patogenem rozpoznána mnohem rychleji a následná odpověď je mnohem účinnější (Hořejší a Bartůňková, 2009).

Přirozeným způsobem získání paměťových buněk je samozřejmě prodělání samotné infekce (Hořejší a Bartůňková, 2009). Takovýmto způsobem například získáváme celoživotní imunitu proti varicelle (planým neštovicím), ačkoliv i proti této dětské chorobě se dá dnes již očkovat (Dražan, 2009).

Pokud jde o imunizaci samotnou - můžeme rozlišit imunizaci aktivní a pasivní (Nouza a Nouza, 2007). Aktivní imunizace je vlastně synonymum k vakcinaci (kdy si tělo vlastní protilátky vyrobí v rámci reakce na aplikovanou očkovací látku), naopak pasivní imunizace je pak proces, v průběhu kterého jsou člověku vpravovány do těla již hotové protilátky - ať již v rámci terapie bakteriálních či virových chorob - například vztekliny (Nouza a Nouza, 2007).

Edward JennerNyní již k očkování samotnému. Za zakladatele očkovacího principu je považován anglický lékař Edward Jenner, který provedl první „očkování" již v roce 1796, když záměrně infikoval malého chlapce infekčním agens z vředu kravských neštovic. Chlapec se tímto pokusem stal imunním vůči viru pravých neštovic (variolle) (Stern a Markel, 2005). Dalším významným průkopníkem očkování byl bezesporu významný francouzský chemik a vědec Louis Pasteur, který se koncem 19. století zasloužil o významné pokroky, například díky objevu očkovací látky proti vzteklině (Stern a Markel, 2005).

V průběhu 20. století docházelo - ruku v ruce s rozvojem imunologie a dalších medicínských odvětví - i k velkému pokroku v oblasti očkování a očkovacích látek. Největším úspěchem očkovací politiky byla nepochybně eradikace viru pravých neštovic (oznámena roku 1979), kterou vyvrcholila dlouhodobá očkovací kampaň vedená celosvětově Světovou zdravotnickou organizací (WHO) již od 60. let 20. století (Stern a Markel, 2005).

Dnes existuje celá řada očkovacích látek, které můžeme rozdělit z několika různých hledisek. Jedno však mají očkovací látky společné. Jejich hlavním účinkem je stimulovat imunitní systém očkované osoby a navodit (dostatečně dlouhou) imunitu (Stern a Markel, 2005; Hořejší a Bartůňková, 2009).

Typickým dělením očkovacích látek je rozdělení dle mechanizmu účinku, který se vzhledem k charakteristikám jednotlivých (virových a bakteriálních) patogenů poněkud liší (Hořejší a Bartůňková, 2009; Prymula, 2009).

  1. Živé vakcíny: tyto vakcíny obsahují vlastní infekční agens, ovšem v oslabené (atenuované) formě, která nemůže očkovaného jedince ohrozit propuknutím infekce. Jde například o vakcíny proti některým virovým chorobám (spalničky, příušnice, zarděnky).
  2. Inaktivované vakcíny: tyto vakcíny rovněž obsahují vlastní infekční agens, ovšem tentokráte v usmrcené podobě. Patří sem například opět vakcíny proti některým virózám (chřipka, klíšťová encefalitida či vzteklina).
  3. Subjednotkové vakcíny: tyto vakcíny obsahují pouze určité složky patogenu, proti kterým se má nově vznikající imunita organizmu zaměřit. Tyto typy vakcín se používají například proti opouzdřeným bakteriím, jako jsou H. influenzae či meningokoky; ve vakcínách jsou využity jednotlivé složky jejich polysacharidového pouzdra.
  4. Rekombinantní vakcíny: na tvorbě těchto vakcín se podílí metody genetického inženýrství. Specifické proteinové antigeny určitého patogenu (typicky například viru Hepatitidy B) jsou uměle syntetizovány například v kvasinkách a následně tvoří základní součást rekombinantní vakcíny.
  5. Toxoidy (anatoxiny): představují specifický typ vakcín, kdy hlavním cílem imunitní reakce není samotný patogen, ale jeho toxin. Samozřejmě i tento toxin musí být inaktivovaný, aby jeho aplikace nezpůsobila klinické projevy dané toxikózy. Typicky jsou tyto vakcíny používány k prevenci tetanu či záškrtu.
  6. DNA vakcíny: ačkoliv se prozatím v praxi příliš neuplatnily, představují DNA vakcíny nadějný příslib do budoucna. Jejich princip je do jisté míry obdobný jako u rekombinantních vakcín, ovšem vektor s příslušnou DNA sekvencí je podán přímo očkovanému jedinci, který si následně vyrobí imunogenní antigeny ve svém těle sám. Přetrvávající stimulace navíc může zajistit skutečně dlouhodobou imunitu.

Pro úplnost je třeba dodat, že tento přehled je pouze orientační a pro některá infekční agens existuje i více typů očkovacích látek s různým účinkem - například typicky je uváděna vakcína proti poliomyelitidě, která existuje v živé i v neživé formě (Hořejší a Bartůňková, 2009).

vakcína

Dalším takovým dělením je účinek na imunitní systém. Toto dělení je relevantní zejména v časném dětském věku, neboť imunitní systém dítěte se po narození stále ještě vyvíjí. Prvním typem jsou vakcíny, které stimulují převážně T-lymfocyty a navozují imunitní reakci závislou na T-buňkách. Typicky jde například o vakcíny proti záškrtu, tetanu či hepatitidě B, které jsou obsaženy v tzv. hexavakcíně (Chlíbek, 2011). Naopak například očkovací látky proti některým opouzdřeným bakteriím (jako jsou pneumokoky či Hemophilus influenzae) jsou primárně závislé na stimulaci B-lymfocytů (Chlíbek, 2011). Důležité je, že zatímco T-buněčná imunita je u dítěte dostatečně funkční již po narození, B-buněčná imunita se teprve vyvíjí a očkování proti těmto bakteriím je u kojenců spíše neúčinné (Chlíbek, 2011).

Dále můžeme vakcíny dělit podle lékové formy - ne všechny vakcíny je nutné podávat injekční formou, existují i perorální vakcíny a testují se i nové způsoby podávání (Prymula, 2009).

Z chemického a farmakologického hlediska pak můžeme očkovací látky dělit i podle použitého adjuvans. Adjuvans je organická či anorganická látka, která je součástí vlastní očkovací látky a plní doplňkovou a pomocnou funkci (například pomáhá stimulovat reakci imunitního systému, prodlužuje přítomnost antigenu očkovací látky v krevním oběhu apod.) (Prymula, 2009).

Výzkum v oblasti vakcinace jde i v 21. století neustále kupředu. Stále však existují infekční choroby, u kterých na očkovací látku čekáme prozatím marně. Týká se to například malárie nebo HIV infekce, což jsou nemoci, které si každý rok vyžádají nespočet obětí (Stern a Markel, 2005). Problémy s vývojem podobných vakcín se Papilloma Virus (HPV)týkají přílišné genotypové - a tím pádem i fenotypové rozmanitosti infekčního agens, proti kterému je následně velmi těžké připravit takovou očkovací látku, která by navodila úžinou a trvalou imunitu (Stern a Markel, 2005; Prymula, 2009). Jak budeme úspěšní ve vývoji nových vakcín - třeba i proti těmto chorobám - ukáže teprve až budoucnost.

Řadu nových vakcín však máme k dispozici již dnes. Jednou takovou (relativní) novinkou je očkování proti lidskému papilomaviru (HPV). Tento virus není jen tak obyčejným infekčním agens. Jde o orogenní virus, který se může podílet (a také podílí) na vzniku nádorového onemocnění - karcinomu čípku děložního. Očkování proti HPV infekci tak již dnes plní úlohu protinádorové vakcíny (Nouza a Nouza, 2007; Prymula, 2009).

V současné době je v České republice k dispozici celá řada očkovacích látek. Aktuální očkovací kalendář se v posledních letech několikrát měnil (jmenujme například zrušení povinného očkování novorozenců proti tuberkulóze), aktualizovaný očkovací kalendář naleznete vždy například na internetových stránkách Státního zdravotního ústavu: http://www.szu.cz/tema/vakciny/ockovaci-kalendar-v-cr.Candeling

Mimo to existují i očkování dobrovolná, které si můžeme na přání nechat aplikovat u našeho praktického lékaře, či v očkovacím centru. Existují také očkování, která jsou povinná (či velmi doporučená) pro cestu do určitých exotických zemí (Nouza a Nouza, 2007). Bohužel také existují osoby, pro které není očkování vhodné, nebo je dokonce kontraindikované. Očkování se odkládá (nebo dokonce ruší) u nedonošených dětí, osob s poruchami imunity, dětí či osob se závažnými chronickými chorobami či u těhotných žen (Dražan, 2009). Ne každá z těchto kontraindikací je absolutní a ne každá je také celoživotní. Obecně je třeba v těchto případech postupovat individuálně a zhodnotit jak přínos očkování - tak jeho možná rizika (Dražan, 2009).

Můžeme shrnout, že vakcinace a vakcinační programy urazily za dobu své existence pořádný kus cesty. Nespočet lidských životů byl zachráněn díky včasnému očkování. Očkování samotné totiž nechrání pouze konkrétního jedince, chrání i celou populaci, neboť brání šíření nebezpečných nákaz. Nové objevy v imunologii, genetice a molekulární biologii nám do budoucna umožní vytváření nových typů vakcín, které budou ještě specifičtěji stimulovat náš imunitní systém. Dost možná se také dočkáme eradikace dalších infekčních chorob. Jaká však bude skutečnost - se však teprve ukáže.

Autor: MUDr. Antonín Šípek


Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.


google facebook Digg delicious reddit furl mrwong myspace twitter stumble upon topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme


Použité zdroje:

Dražan, D. (2009) Kontraindikace očkování. Pediatr. pro Praxi. 9(4):240-242.

Hořejší, V. Bartůňková, J. (2009) Základy imunologie. 4. vyd. Praha: Triton, 316 s.

Chlíbek, R. (2011) Falešné důvody odmítání očkování - omyly vakcinace. Vox pediatriae. 11(7):30-33.

Nouza, K., Nouza, M. (2007) Imunitní systém v prevenci a léčbě virových infekcí. Med. Pro Praxi. 4(10): 406-409

Prymula, R. (2009) Nové trendy v očkování. Interní Med. 11(2): 66-70.

Stern, A. M., Markel, H. (2005) The history of vaccines and immunization: familiar patterns, new challenges. Health Aff (Millwood). 24(3):611-21.

Obrazové přílohy:

Variola - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Variola_1.jpg

Edward Jenner - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Edward_Jenner.jpg

Candeling - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Embryonated_chicken_egg-10759_lores.jpg

Papilloma Virus (HPV) - http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Papilloma_Virus_%28HPV%29_EM.jpg


Komentáře / diskuse


Váš komentář:







 

OPPI, MPO, EU
Czech Bio

CEBIO a I. etapa JVTP

  • CEBIO
  • BC AV CR
  • Budvar
  • CAVD
  • CZBA
  • Eco Tend
  • Envisan Gem
  • Gentrend
  • JAIP
  • Jihočeská univerzita
  • Madeta
  • Forestina
  • ALIDEA

Provozovatel

Jihočeská agentura pro podporu inovačního podnikání o.p.s.

Články na přání


[načítám anketu]

LinkedIn