Levorukost zřejmě není geneticky podmíněná

Přemýšlíte někdy během dne, jakou rukou uchopíte svůj šálek kávy, mobilní telefon či psací potřebu? Většina z nás jistě nikoliv a pro většinu podobných úkolů převážně používáme primárně jednu ruku (přičemž více z nás bude preferovat ruku pravou). Tzv. lateralita je pojem mnohem komplexnější, zahrnující nejen naši preferenci pravé či levé ruky, ale i úlohu mozku, nohou či očí. Přestože nejde v žádném případě o nemoc, mohou se leváci v životě leckdy cítit v různých situacích omezeni (uvítají tak speciálně uzpůsobené výrobky, jako například nůžky či škrabku na brambory), pokud nejsou dokonce nuceni k přecvičování. Levorukost nepřestává lidstvo dlouhodobě fascinovat. Existuje celá řada možných vysvětlení, proč někteří z nás jsou leváci a někteří umí (více či méně) používat obě ruce se stejnou precizností. Řada vědců zkoumala i možné genetické příčiny levorukosti. Nová studie britských vědců však možnost jednoduché genetické predispozice pro levorukost nepotvrdila.

Levorukost / pravorukost patří mezi velmi zajímavé lidské znaky. Na jednu stranu jej můžeme velmi snadno testovat, na druhou stranu na ulici mezi pravákem a levákem rozdíl nepoznáte. Alespoň většinou…

Podívejme se ale na problematiku tohoto znaku (obecně v širším slova smyslu, kdy hodnotíme například i dominantní dolní končetinu, hovoříme o tzv. lateralitě) trochu podrobněji. Funkční nerovnováha existuje u lidí i na úrovni mozku, kdy většina z nás má dominantní levou mozkovou hemisféru, kde je rovněž (mj.) aktivní řečové centrum (Knecht et al., 2000). Tito lidé pak mají obecně dominantní, či chcete-li „šikovnější“ pravou ruku, přičemž praváků je po celém světě většina – přibližně 85 % (Brandler et al., 2013). V naší populaci pak Tichý a Běláček popisují (ve skupině 9–11letých školáků) preferenci pravé ruky u 93 % a preferenci pravé nohy u 70 % vyšetřovaných (Tichý et al. 2013). Problematika není samozřejmě zcela černobílá. Existují také jedinci, u kterých se výše uvedené křížení dominantní mozkové hemisféry a ruky neuplatňuje (česky hovoříme o zkřížené lateralitě), případně je dominance (resp. šikovnost) obou rukou prakticky na stejné úrovni a pak hovoříme o tzv. ambidexteritě (Szaflarski et al., 2002). Přestože to možná působí trochu paradoxně, ambidexterita není jako znak zřejmě pro člověka příliš výhodná - například existují studie, které poukazují na spojitost tohoto znaku a poruch pozornosti či hyperaktivitou (Rodriguez et al., 2010). Pro úplnost je pak třeba uvést i fakt, že lateralita může být i změněna v průběhu života následkem závažného poškození mozku, například následkem úrazů či třeba cévní mozkové příhody (Knecht et al., 2000).

Otázkou zůstává, kde se variabilita v tomto znaku vzala a jaké má důvody. Podle současného pohledu je totiž lateralita (s převahou pravorukosti) znak zcela jedinečný pro člověka, ke kterému nelze najít plně odpovídající paralelu u jiných primátů (Frayer et al., 2011). Navíc se tento znak očividně nevyvinul až spolu s rozvojem písma či dokonce na základě boje s mečem a štítem, ale již mnohem dříve u našich prapředků (Uomini, 2009). Někteří autoři dokonce uvádějí, že na základě různých archeologických nálezů mohou vystopovat známky převahy pravorukosti u našich předků až půl milionu let nazpět (Frayer et al., 2011).

Genetická či alespoň molekulárně biologická podstata laterality zůstává stále zahalena tajenstvím. Objevily se dokonce studie, které zvažovaly možnost ovlivnění vývoje laterality na základě užívání ultrazvuku při prenatálních vyšetřeních (Salvesen, 2011). Mnohem přesvědčivěji působí studie, které se pokoušely vytipovat geny, jejichž různé varianty by o lateralitě mohly rozhodovat. Například ani ne 2 měsíce stará studie britských autorů považuje laterality za polygenní znak, na jehož charakteru by se (mimo jiných) mohl podílet i gen PCSK6 (Brandler et al., 2013).

Nyní se však objevila další studie, rovněž z pera britských autorů (ale samozřejmě z jiné výzkumné skupiny), která dosavadní modely dědičnosti laterality považuje za nepravděpodobné (Armour et al., 2013). V rámci studie vědci prováděli celogenomové vyšetření (zaměřené na jednonukleotidové polymorfismy - SNP) u 3940 dvojčat, nicméně se jim jednoznačné genetické souvislosti nepodařilo identifikovat. Podle autorů to neznamená, že by lateralita nebyla do jisté míry geneticky podmíněna, nicméně dosavadní zjednodušené modely dědičnosti zřejmě neodpovídají realitě a bude zapotřebí podrobnějších studií, které by jednotlivé genetické faktory ovlivňující lateralitu definitivně odhalily. Na rozuzlení příběhu o dědičnosti (pravo/levo)rukosti si tak budeme muset ještě chvíli počkat.

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Zdroj:

Medical News Today: Being left-handed is not 'in the genes,' study shows

Text studie:

Armour JA, Davison A, McManus IC. (2013) Genome-wide association study of handedness excludes simple genetic models. Heredity (Edinb). OnlineFirst doi: 10.1038/hdy.2013.93.

Literatura:

Brandler, W.M., Morris, A.P., Evans, D.M. et al. (2013)  Common variants in left/right asymmetry genes and pathways are associated with relative hand skill. PLoS Genet. 9(9):e1003751.

Frayer, D.W., Lozano, M., Bermudez de Castro, J.M. et al. (2011) More than 500,000 years of right-handedness in Europe. Laterality. 14:1-19.

Knecht, S., Dräger, B., Deppe, M. et al. (2000) Handedness and hemispheric language dominance in healthy humans. Brain. 123 Pt 12:2512-8.

Rodriguez, A., Kaakinen, M., Moilanen, I. et al. (2010) Mixed-handedness is linked to mental health problems in children and adolescents. Pediatrics. 125(2):e340-8.

Salvesen, K.?. (2011) Ultrasound in pregnancy and non-right handedness: meta-analysis of randomized trials. Ultrasound Obstet Gynecol. 38(3):267-71.

Szaflarski, J.P., Binder, J.R., Possing, E.T. (2002) Language lateralization in left-handed and ambidextrous people: fMRI data. Neurology. 59(2):238-44.

Tichý, J., Běláček, J., Nykl, M. et al. (2013) Pravo-levorukost; házení šipek do terče jako test upřednostňování a výkonnosti. Neurol. prax 2013; 14(3): 161–165.

Uomini NT. (2009) The prehistory of handedness: archaeological data and comparative ethology. J Hum Evol. 57(4):411-9.