HROZBA TROPŮ I SUBTROPŮ

Název nemoci je odvozen od jména skotského patologa Williama Boog Leishmana. V roce 1901 při službě v britské armádě poprvé identifikoval parazita, který chorobu způsobuje. Je jím drobný prvok z rodu Leishmania, který napadá povrch těla nebo vnitřní orgány oběti. V současné době je leishmaniózou ohroženo 350 milionů lidí z 88 zemí. Přenašečem jsou obvykle koutule, dvoukřídlý hmyz z rodu Phlebotomus v Africe, Asii a v Evropě nebo Lutzomyia na americkém kontinentě. Vzhledem k malé velikosti (asi čtyři milimetry) proniká snadno většinou moskytiér. Vedle člověka mohou být napadena i zvířata, například psi. Uvádí se, že v některých středomořských oblastech je leishmaniózou nakaženo 50 až 80 procent populace psů. Ti jsou v této oblasti zřejmě hlavními zdroji nákazy přenášené na člověka. **RŮZNÉ TYPY** Leishmanióza má řadu variant podle toho, který z více než dvaceti druhů Leishmanie pronikne do těla oběti. Podle zasažené oblasti lze leshmaniózu rozdělit do dvou skupin. Kožními variantami jsou například suché vředy známé jako nilské boule. Jejich původcem je druh Leishmania tropica (ničivka kožní). Pacienti se zpravidla vyléčí a získávají trvalou imunitu. V některých oblastech se dříve dívky preventivně infikovaly v méně nápadné oblasti stehen, aby získaly odolnost a neměly později infekcí znetvořený obličej. Jiné varianty nemoci se projevují těžce se hojícími mokvavými vředy. Původce nemoci přežívá podle druhu a místa nákazy v populacích hlodavců, damanů nebo psů, z nichž se pak prostřednictvím hmyzího přenašeče dostává do lidského těla. K potlačení choroby se využívají mimo jiné léky na bázi antimonu. Druhá skupina původců napadá vnitřní orgány především slezinu, játra a kostní dřeň a způsobuje orgánovou (viscerální) leishmaniózu. Mívá zhoubné následky a může končit smrtí. Sem patří třeba černá horečka kala azar vyvolávaná druhem Leishmania donovani (ničivka útrobní) nebo dětská forma způsobená druhem Leishmania infantum. Tato forma nemoci se vyskytuje i v oblasti Středomoří a mohou se jí při pobytu nakazit turisté, kteří tam tráví dovolenou. **NÁKAZA** Původce leishmaniózy patří mezi bičíkovce a vyvíjí se v trávicím traktu přenašeče. V těle teplokrevných savců se mění na bezbičíkatou formu, jejíž velikost je menší než lidská buňka. Po vstupu do organizmu člověka nebo jiného savce je pohlcena buňkami imunitního systému (makrofágy) a uvnitř nich se dále množí. Inkubační doba onemocnění se počítá na týdny, někdy i na celé roky. U kožních variant se v místě poranění, kde člověka bodnul hmyz, shlukují imunitní buňky a postupně se tam tvoří úporné vředy. U této formy zřejmě brání dalšímu postupu bičíkovců dovnitř těla jejich citlivost na vyšší teploty. Původci orgánových leishmanióz se naopak šíří po celém těle a působí tam především patologické zvětšení sleziny, někdy i jater. Existují i kombinované kožně-slizniční (mukokutánní) formy, které napadají i vnitřní sliznice a chrupavky. Příkladem je Leish­mania braziliensis, která často tvoří metastázy po celém těle. **NEBEZPEČNÉ OBLASTI** Orgánová leishmanióza je velkým problémem především na indickém subkontinentu, v Brazílii a ve východní Africe. Podle zpráv Světové zdravotnické organizace podlehne této nemoci ročně asi 60 000 lidí. Je to mnohem méně než milion obětí malárie, ale je to jen vrcholek ledovce. Původce choroby nosí v těle mnohem více osob, nemoc však u nich propukne teprve v okamžiku, kdy dojde k oslabení imunitního systému. V Evropě patří k ohroženým oblastem Španělsko, Portugalsko, jižní Francie a Itálie, Řecko a Kypr. Z této oblasti je ročně hlášeno asi 700 onemocnění. V Turecku je zaznamenáno asi 4000 případů ročně. Stejně jako ve jmenovaných evropských zemích jsou tam vzhledem k vyspělejšímu zdravotnickému systému hlášeny jen výjimečně oběti na životech. V afrických a asijských zemích se onemocnění často komplikuje souběžnou nákazou HIV. Ve východní Africe a v Indii se objevují agresivnější kmeny původců choroby a mnohé z nich jsou již rezistentní vůči běžným lékům. **PERSPEKTIVY** Světový kongres o problémech leishmaniózy pořádaný loni v listopadu v belgických Antverpách zdůraznil tři hlavní oblasti, na které by se měli zdravotníci zaměřit: imunologie pacientů, rostoucí rezistence původců leishmaniózy a postup nemoci jako důsledek klimatických změn. Studium imunitních reakcí na různé formy leishmaniózy je základním krokem k vytvoření účinné vakcíny. Lékaři zatím neznají všechny detaily postupu nemoci, avšak z pokusů na myších je zřejmé, že Leishmania dokáže imunitní systém šikovně obelstít. Výsledkem dosavadních experimentů jsou vakcíny pro myši a pro psy, na očkovací látku pro člověka si ještě budeme muset počkat. Svou roli zřejmě hraje i skutečnost, že očkovací látky pro psy z vyspělých zemí jsou pro farmaceutický průmysl lukrativnější než vakcíny pro obyvatele rozvojových zemí. Rezistence původců leishmaniózy je v současné době velkým problémem v Indii, ale nepříznivé trendy se objevují i ve východní Africe a v Brazílii. Současně se rozšiřuje areál výskytu choroby. V Itálii, kde se nemoc tradičně objevovala pouze v jižní části, byl v poslední době zaznamenán výskyt přenašečů i v severních oblastech až k úpatí Alp. Ani mírný posun nemoci směrem na sever však nic nemění na faktu, že k naprosté většině onemocnění leishmaniózou dochází v nejchudších zemích světa, podobně jako je tomu u malárie nebo spavé nemoci. Zdroj článku:www.stoplus.cz

---

53