Genetické příčiny feochromocytomu a paragangliomu

Feochromocytomy a paragangliomy patří mezi nádory vycházející z nervové tkáně. Většina feochromocytomů a některé paragangliomy se vyznačují tím, že produkují látky ze skupiny katecholaminů (například adrenalin či noradrenalin), které způsobují často velmi výrazné klinické projevy. Na vzniku feochromocytomů a paragangliomů se silně podílejí i genetické faktory. Dnes již známe několik genů, které mohou tyto typy nádorů způsobovat. Nicméně se ukazuje, že dosud všechny geny a mutace nebyly prozatím objeveny. Nová studie mezinárodního týmu vědců ukazuje, že je zde další gen, s jehož mutacemi je v těchto souvislostech potřeba do budoucna počítat.

Feochromocytom je jako nádor poměrně specifický. Je to nádor, který vychází z nadledvin, přesněji z tzv. chromafinních buněk dřeně nadledvin (Zelinka et al., 2009). Dřeň nadledvin je tkáň, která produkuje látky ze skupiny katecholaminů. Mezi tyto látky patří například adrenalin, noradrenalin či dopamin, tedy látky, které se účastní stresové reakce v organizmu. Pro většinu feochromocytomů je konkrétně typická především vysoká produkce adrenalinu, často spolu s noradrenalinem (Štrauch a Zelinka, 2009).

Paragangliom je naproti tomu nádor vycházející z chromafinních buněk sympatického či (méně často) parasympatického nervového systému (Štrauch a Zelinka, 2009).  Vyskytují se jak v oblasti hlavy a krku (pokud vychází z parasympatického nervového systému) tak i v oblasti hrudníku, břicha či pánve (pokud vychází ze sympatického nervového systému) (Zelinka et al., 2009). Paragangliomy mohou být jak sekrečně aktivní a produkovat hormony (především sympatické paragangliomy), nebo i sekrečně němé. V případě sekrečně aktivních nádorů pak paragangliomy produkují nejčastěji noradrenalin, někdy v kombinaci s dopaminem (Štrauch a Zelinka, 2009).

Feochromocytomy i paragangliomy jsou svojí povahou převážně benigní nádory. Vyskytují se ovšem i případy maligních variant, které tvoří asi 10 - 36 % všech případů, přičemž častěji bývají maligní právě paragangliomy (Zelinka et al., 2009). V případě sekrečně aktivních nádorů se však klinické projevy odvíjejí právě a především od produkce katecholaminů. Klinické příznaky vyplavení katecholaminů zahrnují bolesti hlavy, pocity bušení srdce (palpitace), zrychlení srdečního rytmu (tachykardie), pocení, pocity úzkosti či nervozity, bolest břicha či bolest na hrudi, sníženou toleranci tepla a řadu dalších příznaků (Štrauch a Zelinka, 2009; Zelinka et al. 2009).

Z hlediska genetiky již dnes rozlišujeme několik genetických syndromů, které jsou se vznikem feochromocytomu či paragangliomu spojené. Patří sem tyto klinické jednotky: von Hippel-Lindauova choroba (způsobená mutací genu VHL v oblasti 3p26-p25), syndromy mnohočetné endokrinní neoplázie typu IIA a IIB (způsobené mutací genu RET v oblasti 10q11.2), neurofibromatóza typu I (způsobená mutací genu NF1 v oblasti 17q11.2) a syndromy paragangliomu typu I, III a IV (způsobené mutací genů SDHD, SDHB a SDHC) (OMIM: 171300; Erlic et al., 2009; Neumann a Eng, 2009). Jednotlivé syndromy jsou již delší dobu poměrně dobře charakterizované, proto se jim v tomto sdělení nebudeme podrobněji věnovat a zaměříme se na novinky v genetické diagnostice těchto nádorů.

Poslední výzkumy ukazují, že až u 30 % pacientů s těmito typy nádorů lze objevit některou z mutací uvedených genů. Jde tedy o nádory s potenciálně familiárním výskytem (Erlic et al., 2009; Štrauch a Zelinka, 2009). Stále probíhající výzkum však odhaluje nové genetické faktory, které by vznik těchto nádorů mohly ovlivnit. Objevují se tak například nové mutace již známých genů (popisuje je např. Musil et al., 2010), se kterými je do budoucna v rámci molekulárně-genetické diagnostiky třeba počítat. Nově jsou zkoumány i změny na epigenetické úrovni (konkrétně na úrovni metylace histonů), které mohou hrát ve vývoji nádoru rovněž významnou úlohu (Sandgren et al., 2010).

Nelze opomenout ani úlohu nově identifikovaných genů, neboť - jak se ukazuje - ani výše uvedený seznam kauzálních genů nebude zřejmě konečný. Nově uvedená studie mezinárodního týmu autorů (Yao et al., 2010) informuje o úloze genu TMEM127 (lokalizace 2q11; OMIM: 613403) při vzniku feochromocytomů a paragangliomů. Tento gen byl v souvislosti s feochromocytomem popsán teprve nedávno (Qin et al., 2010). Nová studie ukazuje četnost variant tohoto genu v rámci velkého souboru pacientů s těmito typy nádorů. Autoři nalezli mezi 990 pacienty celkem 40 různých variant genu TMEM127, z nichž celkem 19 variant z 20 různých rodin považují za potenciálně patologické. Malignizace nádoru byla zachycena pouze v 1 případě (Yao et al., 2010). Zárodečné mutace v genu TMEM127 byly asociovány pouze s feochromocytomy, nikoliv s paragangliomy, přičemž průměrný věk rozvoje nádoru u pacientů (42,8 roku) se výrazně nelišil od věku rozvoje nádoru u sporadických případů (bez identifikované mutace) (Yao et al., 2010).

Popsaný objev přináší nové možnosti do oblasti molekulárně-genetické diagnostiky predispozice k rozvoji těchto typů nádorů. Ovšem, jak přiznávají sami vědci, bude potřeba ještě dalších studií, aby byl přesný význam těchto mutací plně prozkoumán a pochopen.

Autor: MUDr. Antonín Šípek

Použité zdroje:

Originální studie:

Yao L, Schiavi F, Cascon A. et al. (2010) Spectrum and prevalence of FP/TMEM127 gene mutations in pheochromocytomas and paragangliomas. JAMA. 304(23):2611-9.

Zdroj: Medical News Today: Study Identifies Genetic Mutations Associated With Tumor Of Adrenal Gland

Ostatní zdroje:

Erlic Z., Rybicki L., Peczkowska M. et al. (2009) Clinical predictors and algorithm for the genetic diagnosis of pheochromocytoma patients. Clin Cancer Res. 15(20):6378-85.

Musil Z., Puchmajerová A., Křepelová A. et al. (2010) Paraganglioma in a 13-year-old girl: a novel SDHB gene mutation in the family? Cancer Genet Cytogenet. 197(2):189-92.

Neumann H. P., Eng C. (2009) The approach to the patient with paraganglioma. J Clin Endocrinol Metab. 94(8):2677-83.

Qin Y., Yao L., King E. E. et al. (2010) Germline mutations in TMEM127 confer susceptibility to pheochromocytoma. Nat Genet. 42(3):229-33.

Sandgren J., Andersson R., Rada-Iglesias A. et al. (2010) Integrative epigenomic and genomic analysis of malignant pheochromocytoma. Exp Mol Med. 42(7):484-502.

Štrauch B., Zelinka T. (2009) Feochromocytom - klinické aspekty. Med. Pro Praxi 6(5):249-253.

Zelinka T., Turková H., Widimský J. (2009) Feochromocytom. Onkologie 3(6):343-347.

Online Mendelian Inheritance in Man, OMIM (TM). Johns Hopkins University, Baltimore, MD. MIM Number: 171300: 12/1/2010: World Wide Web URL: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim/

Online Mendelian Inheritance in Man, OMIM (TM). Johns Hopkins University, Baltimore, MD. MIM Number: 613403: 5/21/2010: World Wide Web URL: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/omim/

Obrazové přílohy:

http://commons.wikimedia.org/wiki/