Herpetické viry jsou všudypřítomné, nechutné a někdy i dost nebezpečné. Pro nás jsou připomínkou dávných časů, kdy naši předci dělali věci, o nichž je lepší nemluvit před dětmi.
Hepretické viry jsou pěkně hnusná sebranka. Jde o velké a složitě stavěné obalené DNA viry, pro které je typické dlouhodobé plíživé přetrvávání v těle hostitele a také nehezké sklony provokovat rakovinné bujení. Najdeme tu takové padouchy, jako je virus planých neštovic a pásového oparu (VZV), virus infekční mononukleózy (EBV), lidský cytomegalovirus (CMV, HHV-5) anebo herpes simplex viry, přičemž HSV-1 je původcem oparu a HSV-2 zase původcem genitálního oparu.
Poslední dva ze jmenovaných virů infikovaly primáty už v dávné evoluční historii. Pokud jde ale o vztah mezi herpes simplex viry a lidmi, tak se u těchto dvou typů virů podstatně liší. Virus HSV-1, tedy opar, jsme zdědili už od našeho společného předka se šimpanzi, od něhož se naše linie odštěpila zhruba před 7 miliony let.
S genitálním oparem (virem HSV-2) to ale zřejmě bylo úplně jinak. Někdy v době před 3 a 1,4 miliony let virus genitálního oparu kdesi v Africe přeskočil mezidruhovou bariéru a pronikl do nás z některého těsně příbuzného primáta z lidské linie. A teď začíná ta temná část.
Britská molekulární antropoložka Charlotte Houldcroft z Cambridge a její tým tvrdí, že už odhalili onoho příbuzného, od něhož se tehdy naši předci nakazili. Podle nich to byl nejmladší ze všech australopitéků, těžce stavěný, ošklivý, trávožravý a tupý Paranthropus boisei. Prozradily jim to analýzy a modelování dostupných dat, od fosilních nálezů a rekonstrukcí rozšíření i tehdejšího klimatu, až po genetiku dnešních herpes virů.
Parantropus, poslední ze všech australopitéků, na němž bylo jasně vidět, proč australopitéci vymřeli se podle Houldcroftové potuloval krajinou a nakazil se virem HSV-2 od šimpanzů. Těžko říct jak, parantropové se podle převládajících názorů živili šáchory a podobnými travinami. Mohlo to být třeba ze rvaček u zdrojů vody.
Infekce virem HSV-1, kterou lidská linie zdědila od společného předka se šimpanzi, zřejmě původně chránila své hostitele před virem HSV-2, který asi rovněž obýval ústní dutinu. Jenomže virus HSV-2 si časem našel nové útočiště a to mezi nohama. Stal se z něj virus genitálního oparu.
Pak přichází na scénu dramatu náš tehdejší předek, čili člověk vzpřímený Homo erectus. O erektech víme, že lovili a zpracovávali ulovenou zvěř. Virem HSV-2 se mohli nakazit nejspíš tak, že lovili, kuchali a pojídali parantropy, tedy hloupé lidi s tupým obličejem. Anebo, další možnosti nákazy genitálním oparem byl sex. Tedy sex s parantropy infikovanými genitálním oparem. Je otázkou, co z toho je hroznější představa. Ale tak nějak to nejspíš bylo. Možná občas docházelo k obojímu. Dětem to bude lepší vyprávět pomocí obrázků včeliček a kytek.
University of Cambridge 2. 10. 2017, Virus Evolution 3: vex026.
Převzato se svolením autora z
73
Komentáře / diskuse
Váš komentář:
