Sto let od narození Ivana Málka

Jednou z výrazných postav utvářejících dějiny české biologie a mikrobiologie před zrozením biotechnologie byl Ivan Málek. Narodil se 28. září 1909 v Zábřehu na Moravě. Proto Akademii věd uspořádala 15. a 16. října konferenci ke stému výročí jeho narození.

Ivan Málek začínal svou vědeckou dráhu jako lékařský mikrobiolog u profesora Františka Patočky. Zúčastnil se od roku 1942 zavádění výroby českého penicilinu. Po pobytu v Kanadě se habilitoval roku 1948 z mikrobiologie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a působil v Hradci Králové.
Tím začíná jeho zásadní činnost v české biologii. V roce 1950 zakládá Ústřední Ústav Biologický, dva roky nato pracuje na vytvpření Československé akademie věd (ČSAV), kde iniciuje zřízení Fyziologického a Mikrobiologického ústavu. Jeho byl ředitelem až do normalizace, kdy pro nesouhlas s okupací byl odvolán.

Tato jeho aktivita byla, pochopitelně, možná pouze proto, že měl vysoké stranické postavení jako člen ÚV KSČ. Je také důvodem k zamyšlení se nad některými fundamentalistickými názory, že kdo za totality nebyl disident, byl kolaborant se státní mocí a jeho charakter je pochybný. Díky vysoké funkci Ivana Málka dostaly desítky, ne-li stovky mladých lidí příležitost vědecky pracovat. Kdyby on a další vysokoškolští učitelé a přední vědci odešli lepit plakáty nebo dělat skladníky, vědu by řídili pravověrní soudruzi a vychovávali by mládež.

Nejde však jen o organizační práci. Stal se světově uznávaným klasikem v oboru kontinuální kultivace mikroorganismů, které se mezi mikrobiology říkalo proudící prostředí. Po válce nastal velký rozvoj průmyslových fermentací jako způsob získávání, mj. právě všeobecně důležitých antibiotik, ale i jiných technicky významných látek a farmaceutik. Proto se z důvodů praktických, ale i teoretických, věnovala pozornost analýze kvašení v mikrobiálních kulturách.

Zaočkujeme-li mikrobiální kulturou tekutou živnou půdu uzavřenou ve vhodné nádobě, pak po krátké adaptaci - lag fázi - nastane exponenciální množení mikrobů - logaritmická fáze. A to až do té doby, kdy klesá dostupný zdroj energie a když jeho obsah klesne k nule, růst se zastaví a buňky odumírají - nastává fáze stacionární. S tím jak klesá počet živých buněk, ustávají i biochemické procesy a tedy i tvorba žádaných produktů. Proto je nasnadě myšlenka, nenechat zdroj energie vyčerpat a přidávat stále nový. Tím by se umožnilo setrvání maxima fyziologické aktivity. Jenže její limitem není jen vyčerpání onoho zdroje, ale také hromadění produktů životní činnosti bakterií, které zpětnou vazbou brzdí další metabolismus. Řešení tedy vyžaduje, aby se nejen čerstvý živný roztok přidával, ale současně kultura z pozměněným mediem vypouštěla. A jsme u kontinuální kultivace.

Zařídíme-li systém tak, že opticky sledujeme množství buněk v kultuře měřením jejího zákalu a regulujeme průtok media tak, aby se tato hodnota neměnila, máme systém turbidistatu. Z fyziologického hlediska se tím kultura udržuje ve stavu odpovídajícímu logaritmické fázi stacionární kultury. Je tedy homogenní a tím výhodná pro teoretické studium fyziologických procesů. Je také vhodným modelem pro studium různých vlivů na buňky mikrobům v jejich aktivní fázi.

Že je takové uspořádání výhodné i prakticky, o tom není pochyb. Ostatně je běžně v čistírnách odpadních vod, kde rozklad organického znečištění provádí tzv. aktivní kal, což můžeme chápat jako „degradační" fermentaci v průtokovém prostředí. V „produkční" fermentaci je ve vytékající kultuře požadovaný metabolit a ten se procesem - charakteristicky nazývaným „down stream" - izoluje a čistí. Tento systém má řadu modifikací. Buňky nemusí být suspendovány v tekutém mediu, ale mohou být přichyceny na pevný substrát, okolo kterého medium proudí.

Ivan Málek podrobně vypracoval teorii i praktické použití metody kontinuální fermentace. Organizoval řadu mezinárodních konferencí na toto téma. Dále se věnoval obecným otázkám růstu a dělení bakteriálních buněk a vůbec obecně biologickým problémům.
V této souvislosti - paralelně s obviňováním z kolaborace s totalitou - se vyskytuje názor, že Ivan Málem byl zastánce pavědeckého lysenkismu a tím poškodil biologii. Domnívám se, že je tomu podobně jako s onou kolaborací.

Vývoj vědy a biologie zvláště, je sociomorfní. To znamená, že určité historické paradigma odráží - aniž by to bylo záměrem, nebo si to jeho tvůrci byli vědomi - stav současné společnosti. V době scholastiky, společnosti ovládané církví a feudálním systémem byla představa o živém světě naprosto rigidní. Možnost, že by nějaký druh mohl vzniknout nebo zaniknout, byla zcela mepřípustná.

Přichází viktoriánství, vznik kapitalismu, soutěž, kde vyhrává úspěšný a neúspěšný bankrotuje - a v biologii nastupuje paradigma darwinismu, čímž rigiditu nahrazuje dynamika. Ta se však postupně tlumí. Ne nadarmo říkáme Mendlovy „zákony", objevuje se chromosom, mitosa, mechanické předávání vlastností, převládá stacionární paradigma klasické genetiky. V německé filosofii vyústí až ve zhoubné učení o rasách.

Paralelně však vzniká revoluce v Rusku a získává sympatie jako změna. Vzpomeňme kolik významných představitelů naší kultury ji obdivovalo. Válka končí, SSSR je vítězná mocnost, u nás ve svobodných volbách vyhrává KSČ. Nastává rozvoj komunistických stran i mimo vliv SSSR.
Není divu, že v biologii se rodí proud proti rigiditě existujícího paradigmatu a podobně jako volby vyhrává KSČ, se za možnou cestu k novému paradigmatu jeví názory shrnované pod (dnes i pejorativní) termín „sovětská biologie". Nebyl to jen Lysenko, byla to Lepešinská, Bošjan a další. U nás tento proud představuje nastupující mladá generace (mládí je nutno korigovat válečnými lety). Není to jen Málek. Patří k ní Ferdinand Herčík, Milan Hašek, Slavoj Hejný, František Hořavka, Zdeněk Kropáč a další. Je nutno oddělit zrno od plev. Pochopitelně, jako vždy v dějinách, se s těmito poctivě usilujícími biology přiživoval zástup lokajů, kteří pouze papouškovali v zájmu kariéry to, co státostrana vyžadovala a hlavně upevňovali její „vedoucí postavení".

Domnívám se, že osobnost Ivana Málka sehrála významnou úlohu a máme velký dluh celkově s nadhledem zhodnotit celé poválečné období naší biologie. Bohužel, řady pamětníků řídnou.

Autor: Prof. Jaroslav Drobník