Lék maskovaný v buněčných váčcích masakruje nádory

Cytostatický alkaloid paclitaxel, původem z tisu Taxus brevifolia, se běžně používá pro léčbu nádorů prsu, plic nebo slinivky. Dovede zablokovat dělení buněk a tím zpomaluje růst nádorů.

Když se paclitaxel používá při chemoterapii, tak je nutné ho dostat do těla v dostatečném množství, aby prošel přes imunitní obranu pacienta. Léčba s paclitaxelem má ale řadu nežádoucích účinků, takže by bylo žádoucí ho používat v co nejmenším množství a cíleně. Vědci proto intenzivně hledají technologie, které by jim umožnily dostat paclitaxel do nádoru nenápadně a přesně na místo určení.

Možností je celá řada. Na Univerzitě Severní Karolíny v Chapel Hill vsadili na exozomy, váčky z buněčné membrány, které produkují buňky do vnějšího prostředí. Elena Batrakova a její kolegové si vypůjčili exozomy z bílých krvinek a neudělali to poprvé. Nedávno se jim stejné exozomy osvědčily při léčbě Parkinsona pro dopravu léků do mozku.

Podle Batrakovové jsou exozomy geniálním dopravním prostředkem k doručování nákladu. Příroda si na nich dala záležet. Když Batrakovová a spol. použili exozomy bílých krvinek, tak tím vlastně lék zahalili neviditelným pláštěm, který chrání lék před imunitou pacienta, jako Harryho Pottera před školníkem v Bradavicích. Navíc, ačkoliv nikdo přesně neví, jak to funguje, exozomy bílých krvinek ve velkém počtu zaplaví buňky nádoru, ignorují jejich obranné mechanismy a zaplní je protinádorovým lékem.

Badatelé použili exozomy z bílých krvinek myší, naplnili je paclitaxelem a poslali je na multirezistentní nádorové buňky v Petriho miskách. Prý to byl učiněný masakr. Paclitaxel v exozomech bílých krvinek byl padesátkrát účinější než obvykle. Jak se zdá, exozomy čeká i nadále intenzivní výzkum.

Autor: RNDr. Stanislav Mihulka, Ph.D.

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.

Více informací najdete zde: