Hlavní strana Autorské články a zajímavosti ze světa biotechnologií Co prozradil genom pravěké slečny z Denisovy jeskyně?

Co prozradil genom pravěké slečny z Denisovy jeskyně?

Datum: 12.11.2012

Kdyby si následující příběh někdo vymyslel jako strašidelnou historku v pozdní noční hodině, nejspíš by mu nikdo nevěřil. Ruští archeologové z Novosibirska v roce 2008 našli v altajské Denisově jeskyni zlomek dívčího malíčku a také artefakty včetně náramku, které datovali do doby před 40 tisíci lety. V Denisově jeskyni je shodou okolností chladno, v místě nálezu se průměrná roční teplota pohybuje kolem 0 °C. To bylo velmi příznivé pro uchování genetického materiálu původní majitelky malíčku. Když slavný lovec fosilní DNA Svante Pääbo z Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology s týmem kolegovů v roce 2010 přečetljejí mitochondriální DNA, odpálil tím v antropologických kruzích pořádně velikou bombou. Slečna z Denisovy jeskyně, přezdívaná jako „Žena X“ totiž nebyla člověkem ani neandrtálcem. Ukázalo se, že je představitelkou v té době zcela neznámého druhu z lidské linie, jehož předci se rozešli s neandrtálci zhruba před 1 milionem let. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl nějaký druh z našeho příbuzenstva objeven paleogenetickou analýzou DNA, a až poté zkoumán klasickými anatomickými metodami. Denisované jsou dnes slavní nejen v odborných kruzích a samotná Denisova jeskyně se stala jednou z nejznámějších antropologických lokalit světa.

Svante Pääbo a jeho spolupracovníci nedávno přečetli prakticky celý genom denisovanů, jejichž veškeré známé fosilní pozůstatky by se vešly jednomu antropologovi do hrsti. Pääbo a spol. přesto nejmodernějšími postupy vytvořili velmi kvalitní rekonstrukci genomu, přičemž každý nukleotid přečetli v průměru 30krát. Díky nim teď o mysteriózních denisovanech leccos víme. Například to, že měli tmavou kůži, hnědé vlasy a hnědé oči. Můžeme také odhadovat, že byli bližší neandrtálcům nežli nám. Zdá se ale, že se s námi křížili, přinejmenším s částí z nás. Poněkud překvapivě vyšlo najevo, že DNA denisovanů lze vystopovat v genomu dnešních obyvatel Melanésie. Například u Papuánců to prý dělá kolem 6 procent. Stopy denisovanů jsou patrné i v genomu původních obyvatel Austrálie. Momentálně je z toho docela slušná antropologická záhada. Žili snad denisované na opravdu hodně velkém území? Anebo s nimi předci Papuánců a Austrálců pořádali bujaré orgie někde ve Střední Asii? Těžko říci, máme jen pár kůstek z jedné jeskyně. Snad se časem objeví další důkazy, které nás vyvedou z bažiny hádanek a nejasností.

Genom slečny z Denisovy jeskyně odhalil i to, že genetická diverzita denisovanů byla relativně nízká, zhruba na úrovni 26-33 procent genetické diverzity dnešních evropských a asijských populací. Vše nasvědčuje tomu, že denisovanů bylo málo a to po dlouhou dobu stovek tisíc let. Jejich konec nejspíš nastal s příchodem moderních lidí, kteří tak mají na svědomí nejen neandrtálce, ale i další své blízké příbuzné, denisovany. Proč jsme vlastně byli v bratrovražedné historii tak úspěšní? Pääbo na základě přečtených genomů naznačuje, že významnou roli mohly sehrát rozdíly ve vývoji mozků a propojovatelnosti nervových buněk lidí na jedné straně a denisovanů s neandrtálci na straně druhé. Zároveň je při podobných úvahách na místě jistá opatrnost. Při vymírání nebo naopak šíření druhů nepochybně často a intenzivně funguje prostá náhoda, momentální souhra okolností, takže pozorovaný výsledek nemusí mít žádné bezprostřední biologické příčiny.

Úlomek kosti malé denisovanky je maličký, takže v něm není dost uhlíku na datování radiokarbonovou metodou. Autoři se ale pokusili odhadnout její stáří pomocí molekulárních hodin, čili počtu mutací mezi příbuznými druhy. Taková úvaha obvykle vychází z předpokladu, že mutace naskakovaly v dotyčných liniích rovnoměrně. Výsledkem je odhad stáří malíčku denisovanky na 74 až 82 tisíc let, tedy zhruba dvojnásobek oproti analýzám archeologických artefaktů objevených ve stejné vrstvě s malíčkem. Problém je samozřejmě v tom, že jak archeologické, tak i molekulární odhady stáří mají své mouchy a mohou se i velmi citelně mýlit. Artefakty se mohly k malíčku dostat později a mutace mohly naskakovat nerovnoměrně anebo se mohlo stát obojí zároveň. Celé záležitosti by velmi prospěla další lokalita s podobně perfektně uchovanými fosiliemi denisovanů. Snad se poštěstí.

Denisované se teď stali třetí druhem lidské linie, jehož DNA jsme přečetli. Je to skvělý úspěch a bylo by fantastické, kdyby nebyly v tomto ohledu druhem posledním. Samotní autoři prý již pracují na dalších vzorcích. Dělají s nimi tajnosti, není ale těžké hádat, že by to mohli být podivuhodní hobiti, nikoliv vysnění J.R.R. Tolkiena, ale ti reální z ostrova Flores. Pokud bychom se dočkali přečtení jejich DNA, bude to vědecký úspěch toho roku, v němž se tak stane. I kdyby to ale nakonec nebyli oni, paleogenetika slibuje i tak velice zajímavé objevy i zvraty.

Autor: RNDr. Stanislav Mihulka Ph.D.

Líbil se Vám tento článek? Doporučte jej svým známým.