Cizí geny

Chleba má dvě kůrky a s biotechnologií je to nejinak. Jásat nad jejími úspěchy je snadné, přemýšlet o problémech ne tolik jednoduché, ale zase užitečné. Jako problém biotechnologie se v různých řečech, a bohužel i dokumentech, objevuje „vnášení cizích genů do přírody". Následuje vize, jak se coby trifidy nebo mloci nekontrolovaně rozmnoží a zničí „přirozený" řád pozemského života. Etici si přisadí ponižováním lidské důstojnosti, pokud se „lidské" geny vnášejí třeba - s odpuštěním - do kozy, aby dojila lidskou bílkovinu. První krok by však měl oddělit problém od pseudoproblému, čili měli bychom se shodnout, co jsou „cizí" a co „lidské" geny.

Když po objevení Ameriky na lodích do Evropy doplula první kukuřice a později první brambor, představovaly balíky genů cizích pro evropskou přírodu. Podle dnešních ochránců měly být neprodleně zničeny. Totéž by se týkalo fazolí, krůt a dalších živáčků. Takže pro takové pojetí cizosti genů příliš podpory nenajdeme.

Zkusme to tedy jinak. Pro naše talíře je schválena sója necitlivá na systémový herbicid glyfosát. Necitlivá je proto, že obsahuje kromě vlastního citlivého genu i přenesený podobný gen z půdní bakterie, kterému glyfosát neublíží. Tedy rezervu, na kterou „jede", když glyfosát její vlastní gen blokuje. Bakteriální gen je skutečně cizí pro sóju. Je cizí pro přírodu a pro nás?

Protože je z půdní bakterie rodu Agrobacterium , je ho v gramu ornice desítky milionů. Takže pro přírodu cizí rozhodně není. Když vidíme, jak se o žních práší za kombajny, neudiví nás, že půdní bakterie najdeme v mouce a dalších potravinách. Proto jich hygienici povolují desítky milionů v gramu naší stravy - pro kojence jen sto tisíc. Robátko spapá denně nějaký ten milion, z toho naše známé Agrobakterium bude zastoupeno několika procenty, ale ostatní půdní bakterie mají příslušný gen prakticky stejný. Cizí tedy není ani pro kojence, natož pro nás dospělce.

Podobně bychom mohli sledovat „cizost" genu, který do kukuřice vnáší syntézu peptidu jedovatého pro housenky můr, motýlů a molů. Jen pro tyto lepidoptery. Už ani broukům neškodí, takže před bázlivcem kukuřici neochrání. Natož aby vadil savcům. Je z bacilu, který se v přírodě hojně vyskytuje a tímto genem obstarává potravu pro své potomstvo. Z podobných důvodů jako u sóji, také gen dodaný kukuřici je sice cizí pro ni, ale ne pro přírodu, ani pro naše (a hovězí) žaludky.

A což třeba v Mexiku - kolébce kukuřice? Čas od času někdo spustí lamentaci, že gen přenesený do kukuřice metodou transgenose se vyskytl v původní mexické kukuřici a tím ji připravil panenství. Kdo viděl vedle sebe palice původní mexické a naší běžné kukuřice, nemusí být genetik, aby pochopil, že se zcela zřejmě liší v pěkné řádce genů. Že by se „kulturní" geny mohly přenést do „domorodé" kukuřice, nikoho nerozčiluje, takže to nezkoumá ani nepublikuje v mediích.

Jak je to s těmi „lidskými" geny? Velmi sporně, protože geny našeho těla až na malou část můžeme také klidně nazvat opičími; od šimpanzích se totiž neliší. Jdeme-li dál a dál do historie evoluce, jsou některé rybí, a něco bychom našli společného i s kapustou (nebo lilií, aby to bylo ušlechtilejší). Nárokovat si, že geny v našem těle jsou jakýmsi výhradním majetkem člověka a tedy obdařené aureolou důstojností, je lidskou domýšlivostí téhož druhu jako říkat „kytičky dělají kyslík pro lidi, aby mohli dýchat".

Je člověk skutečně neviňátko, které žádné „cizí" geny do přírody nevnáší? Je důvodně podezřelý. Pro svou potřebu geny mrzačí, nejpohodlněji ozářením rentgenem nebo paprsky gama, obvykle z radioaktivního kobaltu. Stačí si otevřít stránku vídeňské Mezinárodní atomové agentury a zjistíme, že takových radiačních mutantů je v praxi přes dva tisíce. Třeba rýže necitlivá na sůl. Běžně ji kupujeme. Kdyby vznikla přenosem genů a pár zrnek se dostalo do našich obchodů, bruselští strážci přírody a našeho zdraví by spustili „krizový signál nebezpečí". Radiační mutant ječmen Diamant roste na našich polích a nikdo se neobává, že zubařským rentgenem vytvořené mutované geny uniknuvše z naší kontroly zaplaví přírodu.

Našli jsme tedy konečně pravé člověkem vytvořené „cizí" geny? Záleží na časovém rozměru. Dnes jsou cizí. Ale každý gen má určitou pravděpodobnost, že zmutuje. Mutované geny vytvořené rentgenem nebo kobaltem za několik minut by možná vznikly v přírodě za rok, deset let, století - kdož ví, ale pak bychom je považovali za „přirozené" dary přírody.
Co s tím? Přenos genů, stejně jako jejich mutace zářením, jsou technologie, kterých člověk využívá, aby lépe přežíval. Má-li zanedlouho přežívat v počtu devíti miliard na ubohé matičce Zemi, musí se snažit. Ale u všech nových technologií, počínaje vynálezem ohně, je radno s každou ctít i příslušná pravidla, aby si lidé nespálili otýpku biomasy, na které sedí.

Autor: Jaroslav Drobník